Jeden svět 2024 – NMnM program

Město Marjinka v Doněcké oblasti mívalo 10 tisíc obyvatel. Když Rusko napadlo Ukrajinu, museli skoro všichni utéct. Policista Vasyl Pipa a dobrovolnický tým se snaží dostat do bezpečí lidi, kteří se týdny schovávají v temných vlhkých sklepích, balí do pytlů mrtvé, poskytují první pomoc zraněným, ošetřují tržné rány od střepin. Pohybují se obyčejnou dodávkou, které místní brzy začnou říkat Bílý anděl. Na malou kameru připevněnou k přilbě snímá Vasyl dramatické události na východě Ukrajiny tak, jak se dějí. Tímto způsobem se mu podařilo natočit autentické svědectví o tom, jak Rusko vymazává Marjinku z povrchu zemského.

Pokud to počasí dovolí, kolem oblíbených pingpongových stolů je vždy rušno. Lidé se tu rádi pozastaví, poklábosí, pozorují ostatní hráče*hráčky při hře nebo se sami zapojí do hry. Skrze společnou vášeň ke sportu překonávají jazykové bariéry a sociální rozdíly. Pestrá komunita funguje jako rodina, která spolu prožívá každodennost i důležité životní mezníky. Protože však někteří ze skupiny mají liberální názor na konzumaci alkoholu a drog, hrozí, že město stoly odstraní. Film o pospolitosti otevírá otázku, zda jsou veřejná prostranství otevřená všem stejně bez rozdílu.

Být vrcholovým*ou sportovcem*kyní znamená odmala cestovat bez rodičů, jen se svým trenérem a týmem. Této křehké situace zneužil trenér další řecké sportovkyně Amalíji, jež se po Sofiině otevřené zpovědi také odváží promluvit. Člověk, kterému důvěřovala, ji poprvé znásilnil v jejích jedenácti letech. Dokument sleduje soudní proces, při němž je Amalíja soustavně ponižována a její obvinění bagatelizována ve snaze zdiskreditovat její výpověď i úspěšnou sportovní kariéru. Ačkoli soud nakonec rozhodne v Amalíji prospěch, ona i Sofia si uvědomují, že boj za modernizaci řeckého právního systému, kterému chybí ucelený rámec pro monitorování zneužívání mladistvých, tím teprve začíná.

Osmačtyřicetiletá Etero prodává v drogerii v zapadlé gruzínské vesnici. Do místní komunity nezapadá, nikdy se nevdala a nemá děti. Je nezávislou ženou pevných zásad, která toho mnoho nenamluví. Když jednoho rána sbírá ostružiny nad srázem, zaškobrtne a málem spadne do divoké řeky. Po hrozivém incidentu začíná okolní svět zakoušet s větší intenzitou a všemi smysly. Pozdní sexuální probuzení ale vyvádí z komfortní zóny jak samotnou Etero, tak její okolí. S nadhledem vyprávěné emancipační drama je adaptací románu Tamty Melašvili, gruzínské spisovatelky angažující se v boji za ženská práva. Stejně jako jeho protagonistka se i film vyznačuje směsí zemitosti a ležérního šarmu.

„Proč jsem tady?“ ptá se devadesátiletá rezidentka Florence. Když jí zrovna slouží paměť, v jejím novém domově se jí líbí. Cení si obětavé péče ošetřovatelského týmu, s nímž ráda s nadhledem konverzuje. Rozhovory s lidmi ztrácejícími paměť zahrnují každodenní ujišťování o tom, co je zrovna za den nebo kolik je komu let. Film kromě mizejících duševních světů zaznamenává i tvrdou práci zaměstnanců*kyň, často ze sociálně vyloučených poměrů, které po noční směně v práci čeká další u nich doma. Idylickými kulisami zastřešeného maloměsta se proplétají sanitární vozíky a jeho obyvatelstvo společně tvoří svět, v němž se jedni hrouží hlouběji do minulosti, zatímco druzí s nadějí sní o lepší budoucnosti.

Místo vysněného státnického důchodu, čtení a chození do divadel zůstává Václav Havel aktivním politikem ve výslužbě, který cestuje po všech kontinentech, aby šířil hodnoty demokracie. Dokument je mnohovrstevnatým příběhem o odcházení velkého muže, jenž neztrácí nadhled ani smysl pro humor. Na sklonku života se Havel zamýšlí nad svým vlastním odkazem, ale i nad obecnými hodnotami lidství a demokracie ve dvacátém prvním století. Jak nakonec sám přiznává, exprezidentství je jedno z nejnáročnějších povolání, které za svůj život vykonával.